Neproběhlo to sice úplně tak, jak jsme chtěli, jak jsme si přáli a vysnili, ale Motor se vrátil po sedmi letech do extraligy. Nechce se mi tím začínat, protože třeba pro mě to není úplně to pravé, ale nikam jinam to asi zařadit ani nejde a na druhou stranu by bylo nefér vůči ostatním a hlavně vůči Motoru psát o tom v negativním smyslu, protože je evidentní, že ne všichni to tak vidí. Respektive ano, nikdo z nás si to tak nepředstavoval, ale výrazné většině to radost zas až tak nezkazilo, takže v mantinelech ( i mimo ně ) vládních opatření slavili, pili a koupali se v kašně zatímco menšina, včetně mě, seděla doma a nějak nenacházela způsob, jak tu opravdovou radost mít.

Až po několika dnech jsem se na to napil. Hodněkrát se mi zdálo o tom, jak odbíjí poslední vteřiny nějakého zápasu, po kterém naskáčeme na led, budeme ještě dlouho slavit na stadionu, v ulicích města, svět se na nějakou dobu zastaví a v podstatě nebude existovat nic jiného, než Motor a postup extraligy. Kdo tohle neměl, když ne celých 7 let, tak určitě letos, v hlavě? Nebyly by to oslavy, jako když postupovali nahoru naši soupeři a my to museli sledovat, bylo by to úplně něco jiného. Do poslední chvíle jsem doufal, že to prožijeme, že takovouhle cestou to nepůjde, protože ať je to jak chce, je to a vždycky i bude postup „od stolu“. Ale člověk míní, život mění a tak, jak jsme kdysi přišli ne o extraligu, čert jí vem, ale vůbec o náš klub, přišli jsme i o filmový happyend toho celého.

Budou nám to vyčítat. Přitom na světě neexistuje nikdo, komu by ne ten postup, ale ten způsob vadil víc, než právě fanouškům Motoru, protože v našem případě to není o nenávisti, nebo závisti, jak to známe od fanoušků ostatních klubů, ale kvůli až romantickým představám o postupu Motoru, které se nestaly realitou. Postup od stolu, Koronovice, stejné jako Hradec apod. Jenže borci na ledě tuhle sezónu, narozdíl od nás na tribunách, opravdu neskutečně válcovali a dalo se čekat, že letos už to klapne, i když jasně, stát se mohlo cokoliv, třeba i to, že by se nakazil někdo z týmu, nebo by jsme prohráli jeden zápas, posrali se a pak se vezli, ale to jsou všechno doměnky. Faktem je, že Motor si letos hrál svoji soutěž a tak nás poslali nahoru. Ano. Od stolu. Ale je tu i druhá, hlavní stránka toho celého. Kladno už v tu dobu šlo určitě dolů a někdo tam musel, navíc s tím souhlasily i ostatní kluby. Byli féroví, nebo už se nechtěli další sezónu dívat na to, jak Motor na ledě ztrapňuje jejich mužstva? A pokud nám chce někdo vyčítat, že jsme šli nahoru tímhle způsobem, ať si položí otázku, co měl Motor jiného dělat a jestli měl vůbec na výběr. Pro ty, co nás nemůžou ani vidět, je to příhodné. 7 let jsme na něco nadávali a pak jsme se dostali do extraligy takovým způsobem. A kdo nechce, nemusí najít rozdíly mezi naším postupem a pádem. Vždycky budou takoví, kterým bude Motor ležet v žaludku, tak využijí každou možnost do něj kopnout. Proč? Ze závisti.

Vůbec nepochybujme o tom, že je v pořádku fandit lokálním klubům a snad to tak většina lidí i má a tak podporuje ten z vlastního města, kdy to je ale vlastně i hlavní, ne-li jediný důvod, proč mu fandit. Jenže Motor má ještě něco jiného. Je to příběh, který v hokejové zemi nemá obdoby, který navíc vedení dokázalo prodat tak dobře, že zvedl nejen klub, ale i celou tuhle ligu a právě ten nám ostatní závidí. Nikdy to nepřiznají, ale závist je ten důvod, proč nás někteří soupeři nemůžou ani cítit. Jasně, že mnozí nám i přejí, ale to je dáno spíš pohádkovou představou o dobru a zlu, kdy na jedné straně je Motor jako ztělesnění dobra a Mountfield jako hlavní záporák, kdy se nakonec utkáme ve velké finální bitvě. Pro mě to není o dobru a zlu, ale o hodnotách, zásadách, které utváří nejen hokej, ale i obraz celé společnosti. A tady je na jedné straně úspěch v podobě získání extraligy, kdy nezáleží na způsobu, nezáleží na charakteru lidí, kteří to zařídili, ale záleží jen na výsledku. Na druhé straně jsou zásady a hodnoty, které většině nikdy nedojdou, nebo nepřijdou cenné, dokud nejsou tím posledním, co zbylo. A proto jsme byli připravení vzdát se v roce 2013 všeho, tedy i na nějakou dobu, či navždy, odejít z hokejových tribun, pokud by naším klubem měl být Caskův Motor.

Pojďme si nalít čistého vína – tehdy nás nebylo zdaleka tolik. Nějaká fanouškovská základna tu byla, docela početný fanklub, hrstka nás, co jsme zastávali jiný fanouškovský styl, docela dost lidí, kteří se s nikým neidentifikovali, ale rozhodně nebralo Motor až tolik lidí za svůj. To bylo vidět i na pochodu „za záchranu hokeje“, kde nás bylo možná pár stovek a přitom bych tehdy, jako mladý ocas, pro kterého bylo fandění na hokeji středobod vesmíru čekal, že na tom bude záležet třeba aspoň většině těch, co chodili na zimák. Ostatně i průměrná domácí návštěvnost v poslední extraligové sezóně byla něco málo přes 4000. A na tribunách bylo evidentní, že pro mnoho z nich to stejně byla jenom kulturní zábava, něco jako jít do kina a přecejen nějakou návštěvu držel jen fakt, že jsme hráli extraligu. Ono „Motoru“, tehdejšímu HC Mountfield, celkem bolelo fandit, už jen kvůli názvu, image klubu, přístupu majitelů/vedení ke klubu, fanouškům i hokeji jako takovému, což se promítalo i ve vzdalování se úspěchům a ta léta euforie po postupu v roce 2005 upadla v zapomění. Byli jsme hrdí, ale v tu dobu, když pominu historii klubu a znak, na který jsme pěli ódy, ale do klubu jako takového nepatřil a pár odchovanců, co hráli za HCM, nebylo na co. V létě 2013 se to změnilo. Pro skalní fanoušky to vždycky byl Motor, proto nemůžu psát, že tenhle Motor začal psát svůj příběh právě v létě 2013. Tehdy ale začal psát svojí nejpodstatnější kapitolu, která největší jihočeský klub navždy změnila a právě proto se sluší nachvíli se otočit a zavzpomínat.

Vědomi si toho, že za rok můžeme letět zase zpátky, se ohlédneme za touhle kapitolou očima fanoušků, kteří ji s Motorem prožili. Pro některé to budou vzpomínky, nostalgie, pro jiné odpověď na spoustu otázek a ty se nebudou týkat údajů, co si najdete na internetu, ale toho, co nosíme jako fanoušci v sobě a už to v nás navždycky zůstane. Žádná pevná struktura není v plánu, žádná forma. A není třeba brát vážně a doslova všechno, co bude napsáno. Z těch pár set, co v létě 2013 stáli mezi halami kolem rakve našeho hokeje a těch, co jakkoliv podporovali a zasloužili se o vzkříšení Motoru, jde jen o vzpomínky určité skupiny, ne-li jednoho fanouška. A tak je třeba to brát. Těch vzpomínek je ale strašně moc a člověk už si mnohé nevybaví, dokud se mu nerozsvítí při projíždění starých fotek a videí, článků, reportů. Na některé momenty se však zapomenout nedá. A ať už to budou vzpomínky, ostré, matné, přesné, či nepřesné, budeme se je snažit všechny obsáhnout, konfrontovat s fakty, ilustrovat, komentovat, tak aby každý, kdo v nich bude číst, buď zavzpomínal, nebo pochopil. A bylo by úplně ideální, kdyby ještě obsáhlejší byly komentáře pod články, protože každý z nás mohl vidět tu a onu věc jiným, třeba lepším pohledem. V pralese, který tímto křtím na Prales s velkým P, jsme strávili 7 let. Za tu dobu se toho hodně, ale opravdu hodně stalo. Byla to jízda, při které jsme prošli dobrým i zlým, vítězstvím a prohrami, radostí a zklamáním. Jízda, která formovala nejen nás, ale celou tuhle, do té doby zapomenutou ligu, jízda na kterou nikdo z nás nezapomene. Tak snad vás vzpomínky na ní alespoň zabaví při čekání na další, tentokrát už konečeně extraligovou sezónu.

Jsme tam!