Další výjezdová epizoda je tady. Motor dnes nejede do Ameriky, ale daleko na sever, do Ústí nad Labem. Zájem? Nevelký. Nepřesvědčivé výkony už vzaly v kombinaci s ohraností výjezdových destinací a leností za své. Pro hrstku statečných je ale sobotní program samozřejmý.

Lovím v paměti a při lovu mi dochází, že právě Ústí je nejspíš místem, kam jsem se kvůli hokeji vydal vůbec nejmíňkrát. Rád ale vzpomenu na krojenou vlajku zdejším němcům, na vymyšlené desítky rozzuřených němců dychtící po odplatě a na potoky slz moralistů, kteří bývali zarytými fanoušky Motoru a dnes po nich není na ochozech ani památky.

Jako způsob dopravy jsme zvolili vlak, čas odjezdu pak takový, abychom do Ústí nemuseli jen na otočku, ale stihli nějaké to jídlo, podívali se do města. Čas odjezdu vyvěšujeme i na našich fejsbukových stránkách doufajíc, že se alespoň pár lidí přidá, když se pak v sobotu dopoledne setkáváme na vlakáči, je nás bohužel opravdu po skromnu. Zabíráme místa v otevřeném vagónu, kde dnes, jako minorita ani neotravujeme cestující svým hudebním arzenálem a namísto toho probíhá hokejová rozprava, při níž otevíráme piva, podáváme nějaký ten drink, jiní teprve snídají a protože se snaží to stihnout co nejdříve, aby mohli začít dohánět nás, co už pijeme, snídají tak vehementně, až jim z huby padají drobky a teče majonéza. Ač je to vskutku nechutná podívaná, nedaří se na úvod nikomu z nás zeblít a tak všechen požitý alkohol putuje do krve. Naštěstí ale přestup probíhá ve stanici, která nedisponuje žádnou obstojnou kořalkou, proto na sever Čech dorážíme ve vší střízlivosti.

Zanedlouho jsme v Ústí. Je tady tak černo, že se nám nedaří najít podnik, kde se dá dobře najíst a napít a tak nakonec najdeme útočiště v hospodě s příznačným názvem Vlastenec, která je součástí obdobného komplexu, jakým je naše Družba. Neskrýváme strach z toho, co požijeme zde, i tak ale jdeme dovnitř. Na zdech visí obrazy prezidentů, všemožné žabikuchy, bambitky, Exkalibr a nad nimi se houpají různá motta a slogany. Velice zajímavá podívaná. Dokonce tak zajímavá, že si nikdo z nás netroufá dát složitější jídlo, než obyčejný smažák – ten nakonec nebyl špatný, ale v kombinaci s nechutnajícím Březňákem a kroketami co táhnou po rybě dvakrát veselí také nejsme.

Courání po městě už máme dost a tak se k zimáku dopravujeme busem. Mezitím dostávám z blíže nespecifikovaných důvodů ránu igelitkou do hlavy. Kdyby v ní nebyla nabíječka, možná by mě to ani nebolelo. U zimáku potkáváme bývalého trenéra Rosola a vyjevujeme mu své názory na situaci v týmu, bohužel se nesetkáváme s velkým zájmem a tak ještě poctíme návštěvou ajriš pab o pár metrů dál.

Do sektoru se trousíme postupně. Cestou si všímám velkého množství fízlů střežících tohle třaskavé derby. I kontrola je nebývale důkladná, nad sektorem pak drží pozici velká skupina mp. Nic z toho nechápu. Autem k nám doráží i buben a zbytek vlajek, původně jsme sebou vezli jen jednu, nakonec můžeme vyvěsit všechny a fandění bude může mít alespoň nějakou kvalitu. Necelá stovka hostů se snaží od úvodní buly hnát své koně za vítězstvím, fandí se vcelku obstojně, bez větších mezer, jenže ten hokej… to je zas něco. Stejně, jako v Havířově, upadá sektor víc v nasranost a tendence fandit je sestupná. A divte se tomu, pičhe. Ve snaze zapomenout na to, co se děje na ledě obletujeme venkovní stánek, já to zajídám velmi chutnou, pověstnou klobásou (9/10), jiní se negativní emoce snaží utopit v alkoholu.

Příjemným překvapením je pro mě naopak kotel domácích. Není sice nějak obrovský, ale fandí se v něm, tedy alespoň dnes, opravdu dobře, je slyšet, domácí se baví, odpovídají si s okolními tribunami, mají proč slavit, protože nakonec nás porážejí. Za nimi visí něco o Roubíkovi a jeho tisícovce. Před nimi zas nejedna vlajka. Přes všechny problémy, s kterými se v minulosti potýkali, je to až s podivem.  Jen houšť. Jediné, co kazí celkový dojem, je přihlouplý hlasatel a jeho občasná snaha o supportleading.

Nebudu se opakovat, čí výhrou končí zápas. Domácí si děkují se svými hráči a my těm našim dáváme jasně najevo, co si myslíme o jejich výkonech. Doba odpouštění a spokojení se s málem je pryč a samotný sektor není jediným místem, kde je to znát. Regulerně nasraní mizíme pryč ze stadionu za doprovodu těžkooděnců. Pořád nerozumím, co by se jako mělo dít. Kolem je spousta antonů. Busem jedeme zpátky na nádraží. A i tady na nás čekají policejní antony, ohlídat nás na posledním úseku cesty pryč z jejich města. Mají však smůlu, na tabuli svítí zpoždění 140 minut a my se tímto zpožděním hodláme projíst.

V tu dobu se naše skupinka dělí na malé, z nichž v ani jedné nás není víc jak 5. A tuhle naší pětičlenou skupinku, uprostřed Ústí nad Labem, na cestě do mekáče, opět pronásleduje celý policejní anton. Už to začíná být fakt k smíchu. Zalézáme do mekáče a PČR parkuje před. Uvnitř čeká tisíc kidů na jeden čízburgr, nejradši bych do nich kopl, ale alespoň zabijeme nějaký ten čas. Za nějakou dobu vylézáme i s jídlem ven a setkáváme se s fanatiky Ústí, kteří se motají po městě a pějí chorály. Samozřejmě bez zájmu o cokoliv, čistě z vědeckých důvodů, je potají následujeme. Nic takového jsme nikdy neviděli. Ještě to probereme v poslední hospodě a pak už konečně nasedáme na vlak, co nás odveze pryč, ve vlaku hlučíme, ale po tom, co jsme okřiknuti  cca 700kilovou ženou, si dáváme pohov.

Na hlaváku nakoupíme poslední zásoby na cestu domů a nasedáme na vlak do Budějc. Vlak se pomalu rozjíždí a to už se spouští první malá, nevinná strkanice, která končí uloupenými částmi oděvu. Odplata na sebe ale nenechá dlouho čekat, zachvíli lítají výjezdníci vzduchem, chodí po stropě, situace je nepřehledná – kdo neinkasoval nějakou ránu, jako by nebyl. Všechno končí zkrvavenou chodbičkou, mnohačetnými poraněními a několika stehy na jedné z hlav. Kolem druhé ranní jsme doma a většina z nás zakončuje výjezd cestou rovnou do postele. Ti šťastnější na ambulanci.

Sepsal: Seveřan