Je to ostuda, ale je to tak. První sobota v říjnu znamenala také můj vůbec první letošní výjezd. Dojezdová vzdálenost do Třebíče je sice vtipná, ale co je doma, to se počítá. Ostatním by asi bylo k smíchu, kdybych report uvedl obligátní větou typu „Skládáme lidi do aut / nedaří se nám vypravit autobus“, protože vyjet jsem se rozhodl někdy v poledne v den zápasu. Při zaškrtávání volebního lístku v zajetí toaletní mísy mne totiž nečekaně přepadl pocit nejen občanské, ale i fanouškovské důležitosti a přes počáteční váhání tedy nakonec vyrážím společně s ostatními.

A zároveň k smíchu by bylo i to, kdybych řekl, že ve smluvený čas vyzvedávám svou posádku u zimáku a jedeme společně jako úhledná kolona s pravidelným odstupem. Má posádka samozřejmě doráží pozdě ale pak už konečně jedeme, jedeme a jedeme pořád dál. Od zimáku rovnou až do Billy. Teprv od Jindřicháče jedem všichni tak nějak pospolu, sledujeme volby, zastávek je málo a vlastně jediná další se nese v duchu „Pimp my ride“. Trochu mě mrzí, že moje auto neskáče do rytmu jako v GTA San Andreas a nikdo z nás se neumí točit na hlavě, ale na druhou stranu člověk by v takovém místě, jakým je Vysočina, měl být rád, že nešlápne do hovna, nebo nesrazí nějakou krávu, takže si nestěžuju. V Třebíči jsme za hodinu zápas a protože to je fůra času, ještě chvíli chodíme po městě a sedáme do jedné z hospod nedaleko stadionu. Pod okny proudí domácí na zápas… no tedy… je to proud asi jako když si stoupnete k mušli mezi dva přístojící a začnete myslet na to, že se musíte vychcat, že si nesmíte udělat ostudu.

Hmm, bezpečnost okolo stadionu je pošéfená na max jako vždy, toto je v Třebíči pravidlem, tedy aspoň co já pamatuju, prohlídka na poměry docela důkladná, kamera do ksichtu a konečně jsme v sektoru. Tak trochu mě znervózňuje, že naše vlajka visí až moc rovně a vypadá zbytečně čistě, ale každý den není posvícení. Nechybí ani zástava PMF a celá řada dalších. Stejně tak pod domácím kotlem je všechno, jak jsme zvyklí. V průběhu klání ještě přibývá graficky nezdařená vlajka neřádů a ještě jedna menší z letní kolekce „Zakousni se do toho obrubníku“.

Třebíč fandí od začátku vcelku obstojně a než půjdu dál, zmíním se o tom, co se mi na Třebíči líbí, protože nejsem zrovna z těch, co píšou hovna o ostatních, zatímco se jim schází v kotli dvacet lidí. Ani z těch, kteří v jedné větě zdůrazňují, jak všechny nenávidí, ale o pár vět dál mají jazyk od hoven z jejich řiti. Třebíč k nám udělala několik dobrých výjezdů a úzké jádro lidí tam drží. Nechodí jich sice tolik, na druhou stranu, mají svůj styl, opět narozdíl od dalších, co se kasají, jak jsou jiní a v té své jinosti jsou úplně stejní. Třebíč není stejná a ti lidé tam drží. Už jsem o tom psal jednou v souvislosti s Jihlavou  a  o Třebíči to platí možná dvojnásob – je těžší souznít s takovým klubem, který v podstatě nemá žádné ambice. Vzhledem k tomu je tam těch domácích vlastně ještě docela dost. Jediné, co mě sere na domácím kotli, je bubeník, který se snaží rozjet sektor mohutným kroužením paží nad hlavou a krouží s ní s takovou vervou, že by se každou chvíli mohl proměnit ve vrtulník a odletět. Na bombu je ještě místní hlasatel, ale za to fanoušci samosebou nemohou. I my fandíme, jak to jen jde, určitě tomu škodí, že jsou ostatní rozesraní po celém sektoru, ale po letech házení hrachu na zeď už nikdo nemá náladu to jakkoliv komentovat.

Potěšující je naopak chutný párek v rohlíku za 20,-, pivo jsem jako řídič samozřejmě neměl, o první přestávce se mi ani nějak nechce ven a tak znuděně postávám v sektoru a přemýšlím, jak přiběhl blíž k našemu sektoru borec v dost zvláštně vypadající kukle, tam něco zahulákal a pak zmizel. Přemýšlím, jestli se mi to nezdálo, jestli jsem se ráno vůbec probudil.

Celý zápas pak provází dobrá atmosféra, naše fandění je konstantní, i když na ten počet to není žádná sláva, domácí nefandí tak často, ale o to hlasitěji. Sem tam z obou stran nějaká invektiva, ale jinak nic moc. Po dvou z branek domácí odpalují oheň.

Motor je na ledě lepší, v některých momentech soupeře vyloženě drtí, nedaří se ale proměnit šance v branky a tak se až do konce utkání obáváme o těsný náskok. Nakonec nám tam Třebíč pošle vyrovnávacího banána jen chvilku před koncem a nálada v sektoru je najednou z padesátky na nule, ne ze stovky, protože jak správně poznamenává můj kolega, posledních deset minut nějak přestáváme fandit snad v každém zápase. Prodloužení už je špatné v sektoru a stejně tak i na ledě, před nájezdy se jdu prvně provětrat ven, chvíli diskutujeme, když v tom slyšíme zezdola řev, nějakou akci. Je nám jasné, že zrovna tady je šance na nějaký průnik uvnitř stadionu téměř nulová a že to, co dole objevíme, bude jen klasická hudrovačka přes plot. I tak ale běžíme dolů, abychom se přesvědčili, že se časy mění, ale tradice zůstávají. To, co najdeme dole, mi vykouzlí úsměv na rtech a zároveň i takový hřejivý pocit, že i v dnešní době má člověk na světě něco jistého. Přiznávám, fakt mi to zvedlo pokaženou náladu ze ztracených bodů na ledě a když se rozhlédnu, zjišťuju, že až na pár z nás, kterým na to zbyla síla, to berou s odstupem, stejně jako já, i ostatní. Nemusím psát nic z minulosti, my i domácí ji známe a to snad bohatě stačí k tomu, abych mohl řct, že mě tohle už prostě nebaví a že víme, že když ukážete ven, buď tam nebudete, nebo tam budete, ale k ničemu nedojde. A to ani nekomentuji, že na pohled jste strašně pravicový tábor, ale nejvýraznější z Vás (protože jeho řetěz na vrata kolem krku se třpytí jak vánoční ozdoba) … no… vždyť víte co mám na jazyku. Ale nemějte hlavu, však tohle schéma se dá krásně najít i u jiných.

Inu, nájezdy prohráváme, domácí se radují z výhry, my poděkujeme hráčům za jejich výkon. Vyklídíme sektor a chceme jít k autům, ale cesta je přehrazená antony, abychom nemohli kolem domácího sektoru, protože obcházet celý blok a stejně skončit kousek od domácího sektoru, to má rozhodně větší smysl. Anton jede kus za námi, pár bočních uliček po cestě by teoreticky tvořilo příležitost pro atak, ale je to v podstatě utopická představa a tak se nakonec po nějaké době soukáme do aut, ještě mineme malou skupinku domácích v místě, kde jsme před malou chvílí prošli a jedeme na první benzínku za Třebíčí, kam nás anton sleduje. Tady se rozpouštíme.

Co říct závěrem… výjezd dobrý, počet ucházející, ale na všem co děláme i neděláme je prostě znát, že aktivita opadla. A přijde mi, že nejen u nás. Ono být dlouhodobě aktivní, jezdit, malovat, starat se o různé věci, dávat do fandění vše, to je náročné finančně, časově, ne snad tak fyzicky, ale spíš taky psychicky a je lepší na chvíli zvolnit, když začneš dělat věci z povinnosti a přestaneš z nich mít radost. Možná je jednodušší nedělat vůbec nic a třeba vypisovat nekonečné sračky o ostatních někde na diskuzním fóru, člověka to stojí málo práce a ještě se může zaradovat, že nablil na ostatní, ale věřím, že takto to pro nás neskončí. My jsme s ničím nesekli, ale musíme na chvíli zvolnit. Jen se nadechujem.

Sepsal: Seveřan