Když se v březnu dozvídám o možnosti účastnit se posledního utkání národního týmu před MS 2016 v Praze, neváhám a zakupuji dva lístky pro sebe a svou sestru za lidových 900,- za jeden. Jako dárek k narozeninám pro hokejovou fanynku ideální.

Jelikož je třeba také trochu té kultůry, vystupujeme z vlaku na Pražském hlavním nádraží již v půl jedenácté dopoledne. Už v tuto hodinu vidíme i další fanoušky v národních dresech. Naše kroky míří kam jinam, než „ke koňovi“ na Václavák. Jelikož většinu návštěvníků těchto stránek zajímá spíše samotná atmosféra na stadionu, k památkám už jen ve zkratce. Samozřejmě jsme jako správní turisté zhlédli orloj, a procházkou podél Vltavy zamířili ke Karlovu mostu. U něj jsme nemohli odolat letošnímu hitu – Trdelníku se zmrzlinou. Nikdy dříve jsem to neměl, ale myslím, že lepší ani větší už to být nemohlo – 10/10. Tolik k pochůzkám po Praze a nyní je na čase zamířit k těm věcem, pro hokejové fanoušky daleko podstatnějším.

Po výstupu ve stanici metra Českomoravská míříme do restaurace Na Staré ráně. Je velmi vkusně hokejově zařízená a také plná lidí. Zde vidím dnes poprvé kromě národních symbolů, i ty klubové. Koho by napadlo, že první šálou, kterou dnes uvidím, bude Litoměřická.

Do O2 areny se dostáváme asi tři čtvrtě hodiny před utkáním. Samozřejmě po důkladných prohlídkách, jak je zde zvykem. Hned u vchodu dostáváme ten mor mnoha stadionů a zabiják atmosféry – tleskačku. Asi nemusím dlouho rozepisovat, kde skončila ta moje.

Pivo a klobása patří k hokeji stejně jako ledová plocha a tak si jí dnes neodepřu ani já. Klobása určitě více než dobrá s výtečnou pikantní hořčicí značky Heinz (kolik chcete, takže pokud jí někdo rád pije, je třeba ponechat si prázdný kelímek od piva). Hodnotím 7/10. Tahle sranda v menu s 0,4l Staropramenem za 80,-.

V útrobách areny potkávám fanoušky různých klubových příslušností. Tu fanoušci Litvínova, Plzně nebo Komety. Jinde zase symboly Rangers, Pittsburgu, Montrealu či Bostonu. Nutno říct, že některé zámořské dresy měly jmenovky Pastrňáka, Jágra nebo Plekance.

Čas zápasu se nachýlil a tak usedáme na svá místa. Ta se nachází v rohovém sektoru 119 ve spodním patře. Výhled na led, i na ten aktivní sektor fanoušků Česka je velmi dobrý. Hráči nastupují na led, což vyvolává z tribun hukot, jak to má být. Dneska to bude dobré, říkám si. Po nástupu aktérů je oceněno několik legend českého hokeje a poté na ledovou plochu vstoupí dáma, která zazpívá státní hymny obou soupeřů. Chvíle, kdy zřejmě nejeden fanoušek zamáčkne slzu.

Vím, že na utkání zamířila skupina členů Motorfans (jak se později dozvídám, vlakem přesně 23 kusů) a tak jsem zvědav, jak si budou v sektoru za bránou počínat. Utkání začíná a halou zní hromové ČEŠI. Po pár minutách se v nejaktivnějším sektoru objevuje malovaná plachta a transparent z dílny sparťanských fanoušků, vyslouží si potlesk zaplněných tribun.

Atmosféra je řekl bych ucházející, žádný superšlágr, což postupně umocňují góly v naší síti. Motorfans a další fanoušci za bránou se sice snaží vytvářet atmosféru hodnou tohoto zápasu, avšak jejich snahu několikrát devalvují ostatní tribuny. Sice jsem zaslechl chorál s „tomášinouzovskou“ melodií nebo popěvek olé Češi do boje, bohužel tribuny si raději zakřičí jednoduše ČEŠI. Ani odpovídačka Česká-Republika se nesetká s nějak velkým ohlasem. Tohle všechno byla ohromná škoda. Takže samotný hokej jsem si alespoň já užil více než atmosféru. To, že nás v našem sektoru při klasickém „Kdo neskáče, není Čech“, skákalo pouhých několik jedinců, byla už jen taková třešnička na dortu, taková červivá. Utkání končí a my se tak po poděkování našim hráčům odebíráme směr hlavní nádraží.

Do naší domoviny se vracíme okolo půl druhé hodiny ranní.

Návštěvy utkání rozhodně nelituji, vidět naživo prohánět se po ledě hráče s českým znakem na hrudi, rozhodně nikdy neomrzí, ovšem atmosféru jsem přeci jen čekal lepší, byť to bylo jen přátelské utkání.