Tři dny v Bavorsku, aneb Bayern Mnichov vs. Liverpool – věděl jsem, že ke kulatým narozeninám bych si přál místo věcných darů nějaký nevšední zážitek. Když pak los Champions league určil, že se můj oblíbený Liverpool utká s mnichovským Bayernem, neváhám. Drahá polovička mi jako dárek pořizuje vstupenky a nezbývá, než se tedy těšit na něco vskutku nevšedního.

Je 12. března a my ve dvou lidech vyrážíme vstříc nevídané narozeninové party a spoustě zážitků. Cesta ubíhá rychle a za čtyři hodiny již vystupujeme na parkovišti našeho hotelu. Během naší první cesty výtahem nalézáme ve výtahu peněženku se znakem Liverpoolu a v ní částku v librách. Ta by stačila třeba na dvoutýdenní zájezd do Thajska. Vše však vracíme na recepci. Kdo mě zná, ví, že se dokáži vžít do té role, když někdo ztratí peněženku. Zvláště pak během dalekého zahraničního výjezdu na takovouto událost. Tato příhoda se nám ještě dlouho promítá v hlavě. Víme však, že jsme udělali správně.

Do centra Mnichova to máme asi dvacet minut pěšky, takže zanedlouho se již nacházíme na náměstí nesoucí název Marienplatz. V jeho středu se nachází Mariánský sloup. Největší pozornost pak upoutá krásná radnice. Stejně jako na jiných náměstích se zde nachází spousta sympatických zahrádek. Přemýšlím, do jaké míry je zítra obsadí hostující fanoušci. Pozdější události ukáží, že hojně.

Po obhlídce centra naše kroky míří do nejznámější mnichovské pivnice s názvem Hofbräuhaus. Představte si Masné krámy, ale asi tak desetkrát. Tedy pouze v přízemí. Pivnice má více pater. Rozdíl oproti MK je ještě ten, že zde přeci jen je o hodně méně toho moderna. Nádherné malované stropy, klasické dřevěné stoly z masívu. Ta historie je zde cítit na každém kroku, stejně jako pivo. Co vedlo lidi z Budvaru, udělat z pivnic to, co se teď po celé naší republice nachází, to opravdu nevím. No nic. Interiér není to jediné, co zde zaujme. Kromě výtečného jídla a piva, jsou to ještě také místní stammgasti v lederhosnách, no a samozřejmě krásky v krojích, roznášející tupláky a preclíky.Ten večer byl dlouhý a kaloricky náročný. Abych nezapomněl, vyhrává tradiční dechovka.

Bavíme se s několika fans LFC, kterých spousta přijela bez lístku, zřejmě srdcaři. Další pak potkáváme v jednom z klubů doporučených číšníkem. Do prvního nás nevpustili, důvod neznámý. Ostatní lidé proudí dovnitř vesele dál, aniž by ukazovaly nějaké klubové karty. Při druhém pokusu si pán u vstupu začíná vyhrnovat rukávy a tak míříme jinam. Bolek Polívka by to ve známém filmu okomentoval jistě svérázně. Holt je to tam první světová skupina. Abych se vrátil k tomu klubu, do kterého jsme se dostali (ikdyž na občanku). Neuvěřitelně natřískaná diskotéka plná mladých, tančících lidí. V šatně pak potkáváme dobře bavící se liverpoolské. Nicméně nás čeká zítra jistě náročný den a tak asi okolo druhé hodiny noční míříme na kutě.

Bylo to těžké ráno. Však to známe z výjezdů na play-off, že jo. Každopádně ranní bavorská snídaně v podobě speciality zvané Curry wurst mit pommes krásně nastartuje naše chuťové buňky pro celý den. Dále pak jen bloumáme centrem a na zahrádkách u náměstí se již objevují první zpěváci z řad liverpoolských fans. Ty pak potkáváme samozřejmě i na obědě, kde jinde než v Hofbräuhausu. Dnes nás bude obsluhovat česká servírka. Ta zde žije již zřejmě delší dobu. Soudím tak podle toho, že po našem sdělení, že jsme přijeli na fotbal, přichází její otázka: „A co vy jste za fan?“ Zdravím frau Hrdlicka. Po výtečném obědě míříme opět na Marienplatz. Tam už se liverpoolští s pomocí několika merun baví po svém.

Bohužel únava velí jít si alespoň na hodinku orazit na hotel. Mrzí mě tedy, že jistě přijdu o pálení pyra a doufám, že toto uvidím u stadionu. To se posléze bohužel nepotvrdí.Jsme před hotelem a řádně odpočati se můžeme odebrat na stadion. Cesta metrem trvá asi třičtvrtě hodiny. U výstupu míjíme obchod, který upoutá mnoha domácími šálami. Najednou se před námi zjeví kolos s názvem Allianz aréna.

U stánku dáváme opět skvělou klobásu a pozorujeme ty proudící davy fanoušků obou týmů. Vyzvedneme lístky u českého delegáta a po nabití Alianzkarte (skvěle vyřešené placení uvnitř stadionu) už konečně jdeme vstříc největšímu fotbalovému zážitku v životě.

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Motoracká stopa na včerejším utkání ligy mistrů mezi Bayernem a Liverpoolem #motoraci #spionaz #championsleague #propagace #sticker

Příspěvek sdílený Motoráci (@motoraci.cz), Bře 13, 2019 v 2:48 PDT

S údivem si prohlížíme interiér domácího svatostánku a vyhlížíme, kdy začnou rozcvičky obou týmů. Ta chvíle přichází, a zatímco nástup hostí doprovází pískot, domácí jsou samozřejmě vítáni aplausem. Hlediště se pomalu plní. Roh nad námi je obsazen liverpoolskými, kteří vyvěšují několik zástav. Kotel Bayernu se formuje za bránou přímo naproti nám. Samozřejmě je také lemován řadou vlajek. Hráči odchází připravit se na utkání. Z amplionů nyní zní několik chytlavých písní s tematickými texty, týkajícími se domácího klubu.

Přichází na řadu představování sestavy domácích, kdy klasicky tribuny odpovídají hlasateli příjmením hráče. Poté zní píseň Stern des Sudens. Tato hymna domácích je dle mého velmi zdařilá. Stadion zpívá. Je to nádhera. Avšak já stále čekám na slavnou hymnu hostí. Ta zatím nepřichází,  tak snad později.

Tóny písně „FC Bayern forever number one“ jen sotva dozní a hráči obou celků nastupují za mohutného ryku celého stadionu na hrací plochu. Rozeznívá se hymna Ligy mistrů.

Ta zde není doprovázena nijak velkým pískotem. Domácí však několikrát dávají najevo transparenty, co si o partě pánů z UEFA myslí. Během znělky zvedají domácí nad hlavy papírové nesmysly, u nás zvané tleskačka. Z nich tvoří jakousi kartoniádu. Ta má dávat dohromady nápis psaný bavorským dialektem„Packma´s“– Pojďme na to. Choreo organizovala PR agentura. Tento fakt spolu s neschopností lidí zvednout papír způsobil, že choreo schytalo výsměch na sítích.

Podívejte se na foto a nebudete se zřejmě divit. Abych nezapomněl, v domácím kotli se v tu chvíli objevuje transparent protestující právě proti choreografiím organizovaným agenturami. Tleskačky mě pak celý zápas vytáčí.Oni se totiž lenoši, kteří neumí používat ruce, najdou jak u nás, tak i třeba v Mnichově.

Utkání začíná a s ním i neskutečný hukot domácích tribun. Domácí v kotli mávají po celý zápas spoustou vlajek. To je pro našince sympatické. V tu chvíli vzpomínám na některé mudrce z našeho kotle a nevím, jestli mám brečet nebo se smát. Hosté ve fandění domácím zdatně sekundují, avšak ta přesila je pochopitelně obrovská. Pokud je ale náhodou ticho, jsou hosté z našich míst slyšet výborně.

Po prvním vstřeleném gólu The Reds se výborně baví angličtí příznivci. Schytáme spršku piva, jako pak ještě dvakrát při gólech ostrovanů. Ne, nevadí mi to. Nevadí mi to na hokeji, nevadí mi to na fotbale. Nevadilo mi to ani když jsem jako malý capart přišel na Motor do D5 a lítala tam piva po nepřesných výrocích sudích jedno za druhým. To není výmysl této doby. To se děje odjakživa. A je jedno jestli hraješ proti Vsetínu, Kadani nebo zrovna sedíš pod kotlem liverpoolských fanoušků na zápase Ligy mistrů v Allianz aréně. V Anglii by se to nestalo? V Německu by se to nestalo? Ale kdeže…

Na první gól reagují domácí tribuny zvýšeným supportem, neutichají. Domácí kotel během zápasu vytahuje také několik dalších transparentů. Podařilo se zachytit bohužel pouze jeden, ale vše říkající.Hráči domácích se odměňují fanouškům gólem. Jak se později ukáže, jediným.

Kvalitní fotbal doprovázený výtečnou kulisou. Dlouhé chorály, to je rajská hudba pro toho, kdo se nespokojí s pár pokřiky dokola. Domácí kotel se baví i přes přibývající góly v síti Manuela Neuera. Tribuny ke konci trochu prořídnou, ale většina lidí zůstává. Co je ale důležité, konečně to přichází. Slavná You´ll never walk alone v podání hostujících fans. Neskutečné. Zpívám spolu s nimi, držíc rozvinutou šálu a plním si sen. Tohle nezapomenu nikdy.

Je zde závěrečný hvizd. Domácí zatleskají hráčům, a zatímco kotel se ještě zdržuje, lidé z ostatních tribun opouštějí stadion a během chvíle je téměř prázdno. Liverpoolští ještě tleskají hráčům. Zaráží mě, že z hrací plochy jim jde poděkovat možná ani ne pětice borců. Teď už opouštějí stadion i oba kotle. Naposledy se rozhlédneme po stadionu a doufajíc, že venku bude oslavná pyroshow, opouštíme vnitřní prostory. Venku se však neděje vůbec nic. A tak jen nezbývá, než vystát frontu na metro. Za necelou hodinu nastupujeme.

Zmožen dvoudenní smrští zážitků naposledy postávám před hotelem. A přichází něco, co jsem opravdu nečekal. Poměrně pěkná kolemjdoucí se ptá na cigaretu, odpovídám popravdě, že nemám. Nakloní se blíže a přichází s pokusem dotknout se zapovězených míst a s nabídkou, kterou rychle odmítám. Ne, dneska mahagon nebude. Honem pryč.

Poslední den vracíme, za zpěvu stále ještě oslavujících liverpoolských, klíče na recepci a míříme do muzea BMW. Zde pořizuji synkovi suvenýr a můžeme zamířit domů.

Chcete hodnocení? Superlativ vystihující tento výlet prostě neexistuje. Jen napíšu, že přeji každému, se stejnými zájmy, jako mám já, aby to zažil. Dokonce to přeju i těm, kteří říkají, že fotbal je hrou slečinek a jeho fanoušci hovada. Je to totiž nebetyčná hloupost, což já samozřejmě vím. Já jo…

Autor: špión Dawe