Pro začátek velké bitvy vyráží Motor na půdu Pardubic, na půdu týmu, kterému se v sezoně vůbec nevedlo a jehož výkony jej očividně dostaly až do baráže, na půdu fanoušků, ze kterých si utahuje nejeden extraligový tábor, přestože minimálně čtvrtina z nich má na hlavě tak 100 kilo másla. I když oni na tom špatně opravdu jsou. Zatímco se před lety začala česká hokejová scéna posouvat jinam, Pardubice dodnes stojí na místě.

V čem je ale zakopaný pes? Proč patří Pardubice po fanouškovské stránce skutečně k nejhorším? Odpověd jsem našel na druhé straně. Když si člověk uvědomí, kdo dnes u nás patří k tomu nejlepšímu, zjistí, že je to vždycky tam, kde se stalo něco velkého, velké vzestupy, velké pády, restarty klubů, stadiony, kde během velmi krátké doby a hlavně v čase, nebo po něm, kdy už se ve stínu starých fanouškovskývch pořádků začalo líhnout něco nového, vzrostla návštěvnost i o několik tisíc, což v podstatě značí, že lidé, kteří v těchto místech začali chodit na hokej, neměli ponětí o tom, že se to dřív dělalo jinak, po staru. Mohou rychle vzít za své to, co je aktuální. Jsou ale i místa, kde se dlouhá léta nic nestalo, nic nezměnilo a navíc zde ani není moc lidí, kteří by o takovou změnu a narušení oněch starých pořádků stáli. A Pardubice takovým místem bezpochyby jsou.

Na východ čech se vydávají dva autobusy, sektor bude plný a Motoráci budou jistojistě i v jeho okolí. Počasí je značně nehokejové, cestou čelíme vedrům, i když pokud zrovna jedeme, není zle, ale čím pomalejší jsme, tím horší to je. Nakonec po letech vstupujeme na půdu Pardubic. Jdeme okamžitě dovnitř zimáku , již za dveřmi čeká policie, nahoře pak procházíme kontrolou, která je srovnatelná s průměrem první ligy – přísná určitě není a vstupujeme do sektoru s všeobecně známým výhledem na sloup. Ten je dle očekávání našlapaný, lidé jsou i kolem a později zjištujeme, že i na druhé straně, jakoby za kotlem Pardubic.

Stoupáme si k plexisklu, které odděluje hostující a domácí sektor a které je zatapetováno vlepkami různých extraligových táborů a dokonce jsou k vidění i některé naše z dávno minulých let. Absolutní prim tu ale hrají vlepky tábora, který tu za našich dob nebýval a člověk si nemůže nevšimnout, že je to na nich samé ULTRAS. ULTRAS sem, ULTRAS tam, ULTRAS všude kam se podíváš vůbec v rámci tohohle tábora. Názvy, suvenýry, stránky, chorály, choreografie. Všude samej ULTRAS. Bohužel pro onen tábor zůstává tento výraz stále pouze a jen na výše zmíněných místech a nabízí se otázka, jestli se při podpoře klubu podobného druhu vůbec může dostat někam dál, než jen tam. Ale psát o tomhle dál by zabralo příliš řádků, třeba jindy, dnes je to nepodstatné…

Zábradlí je krátké, navíc vlajky tady už visí, nevyvěsíme je ani na sít, která je moc vysoko a tak nám zbývá ta nejhorší varianta – vlajky lepíme lepenkou nahoru na zed. Některé drží, některé ne, ale lepší než nic. Začínáme fandit už dávno před zápasem a zraky asi 10 000 lidí se ostří na náš roh, se začátkem se pak přidávají i domácí. Z naší strany to je po celý zápas celkem solidní, i když umíme lépe. Dnes se to však nedá přisoudit ničemu jinému, než nervozitě… pravdou je, že dnes i my, kteří obyčejně razíme heslo „Koukání na hokej hráči na ledě neslyší“, si rveme vlasy, kroutíme vousy, koušeme nehty. Domácí se během třetiny prezentují sérií transparentů a nepovedeným vytažením velké sektorové vlajky.

Druhá třetina přináší opět celkem slušný support z naší strany a také odpovídačky s Motoráky, kteří stojí vedle nás a nad námi. Takzvaná Jižní Tribuna se snaží často oplatit stejnou mincí, jejich odpovídačka se stadionem je však vyloženě propadák, zvlášt když vezmu v potaz dnešní návštěvu. Jinak Pardubičtí volí hlavně pokřiky. Jsou vedeni spíkrem, který řídí kotel pomocí repráků a mikrofonu.

A pak dáváme první gol.. v následujících chílích nevím vůbec nic. Jen řev, extáze, lidé se válejí po sobě, někteří, kteří stáli vedle mě, leří někde dole u zábradlí, jiní leží pod hromadou těl. Ta euforie je opravdu obrovská, ale po ní je znát, že fanoušci v sektoru jsou úplně vyřízení. Druhou třetinu ještě dohráváme za stavu 0:1. Třetí třetina je pořád o tom samém. Chceme fandit, chceme hodně fandit ale maximum ze sebe vydat nedokážeme. To se paradoxně zlepšuje během dlouhé série našich vyloučení, která ale nakonec končí vyrovnáním. Opaření jsme jen na docela krátkou chvíli, pak už se znovu pouštíme do podpory našich borců. A odměna přichází těsně před koncem, kdy puk dostává na hůl Luboš Rob ml. a z téměř nemožného úhlu dopraví puk za Růžičkova záda. Znovu neskutečný výbuch v Motoráckém rohu. Zdá se nám to? Zápas končí vítězstvím a obrovskou radostí na ledě i v hledišti.

Když pak hráči stojí u rohu a děkují si s kotlem, i přes mantinel, plexisklo, sloup a nemalou vzdálenost je cítit neskutečné sepjetí hráčů s fanoušky. „Spolu za velkým snem“ není jen fráze, nebo hashtag na sociální síti. Je to čistá realita. A třeba se nám to povede, třeba ne, ale tyhle momenty nám nikdy nikdo nemůže vzít, nikdy nám je nikdo neodpáře…

Fandíme ještě dlouho po tom, nakonec ale opouštíme stadion a těšíme se na cestu domů… jenže ejhle. Autobus má poruchu a připraven bude bůhví kdy. Vydáváme do centra nočních Pardubic a nakonec usedáme do jedné z mála hospod, kam se vejdeme všichni. Když nás odsud pak kolem půlnoci vyhánějí, napochodujeme k dopravnímu podniku, kde momentálně kotví náš autobus. Pitomci ze strážní budky nás ale nechtějí pustit pro naše vlastní věci a tak není divu, že celou obsáhlou a plodnou debatu plnou věcných argumentů ukončuje až příjezd PČR. Nakonec u brány dopravního podniku stojí celá osádka autobusu, pracovníci podniku, 7 aut PČR, malý anton PČR a dvě auta MP. Ale svoje věci jsme dostali.

Domů dorážíme v 5 ráno a jen někteří mají to štěští, že se mohou uložit ke spánku. Pro ty ostatní je tečkou za výjezdem další kolo pracovního procesu.

Autor: Seveřan

Fotografie: P.Kraus, Motoráci