Na ledě posledního celku tabulky vybojoval Motor alespoň bod, trápení na ledě přihlíželo také 44 hostů z jihu Čech.

Ten den jsem zpočátku vůbec neměl v plánu jet na výjezd. Avšak dopoledne objevuji na internetu nabídku dvou míst v autě směr Havlíčkův Brod a tak neváhám řidiče kontaktovat. Ve tři čtvrtě na čtyři přijíždí řidič a tak s přítelkyní nasedáme a vyrážíme k dalšímu zápasu, v pořadí již třetímu s týmem z Vysočiny.

Naštěstí jsme se včas dozvěděli o koloně ve směru na Lišov a tak volíme variantu na Veselí. Cesta utíká rychle, dáváme pouze jednu zastávku a kouřovou, kterou nám zpestřuje bučící skot domácí z vedlejšího návěsu. Dobrou náladu navíc podporuje Chardonnay a vidina skvělé zábavy v sektoru. To byla bohužel mýlka, ale o tom později.

K zimnímu stadionu dorážíme půl hodiny před utkáním. Míjíme fanoušky jak v domácích, tak hostujících dresech a hned po výstupu z auta vidíme přijíždět kluky z SB. Zatím to stále vypadá na zábavu. Před koupí lístků se ještě zastavíme u pomníku v podobě kamenných bruslí, který je věnován Josefu Vašíčkovi.

V sektoru hostí se za vlajkou Southern boys schází asi čtyřicítka Motoráků. Domácích je o něco víc. Ze začátku trochu trvá, než se ozve první pokřik, poté následují další spíše jednoduché. Načež přicházejí dlouhé minuty bez povzbuzování, občas někdo něco rozeřve, ale je to fakt bída. Samozřejmě tomu také nepřispívá, že jsme roztahaní, místo toho, abychom stáli u sebe. Absence bubnu je také znát. Je však pravda, že když už fandíme, tak všichni. Celkově bychom se ale měli chytit za nosy, protože to, co jsme předváděli, se rozhodně nedá nazvat fanatismem. „Malou“ omluvou pro nás budiž naprosto bezzubý výkon našeho týmu.

Mnohokrát v sezoně nezazněl pokřik „Bojujte za Motor“, dnes však ano a byl naprosto oprávněný. Z našeho repertoáru pak byl jednoznačně nejhlasitější chorál urážející Vysočinu, který jsme měli možnost natrénovat již v předchozích dvou duelech. Náladu v našem sektoru pak zlepšilo až vyrovnání, díky kterému končí základní hrací doba 2:2. V prodloužení zpíváme oblíbené „Když Motoráci hráli“ a očekáváme samostatné nájezdy. V nich vítězí domácí a tak po poděkování hráčům (zaslouženém?) můžeme vyrazit s jedním, vzhledem k vývoji, zlatým bodem směrem k domovu.

K domácím jen pár slov. Jak jsem již psal, schází se jich přibližně jako nás a za dvěma naprosto totožnými vlajkami produkují takové obstojné fandění. Spíše jednoduché pokřiky, k fandění také používají mávačky v domácích barvách. Žádná hitparáda, ale vhledem k našemu výkonu v kotli, jim to bohatě stačilo.

Celkový dojem z výjezdu? Naštvanost a bezradnost, hlavně z dění na ledě. K našemu fandění bych napsal snad jen, že pokud jsme se doma posmívali Třebíči, za to jak fandili, stejně tak se mohli dnes Broďáci smát nám, i když my jsme alespoň stáli.

Doufejme jen, že příště bude v plném znění platit: NA LEDĚ BOJOVNOST, V HLEDIŠTI CHORÁLY.