Je lehce po deváté hodině večerní, na potemnělé silnici už potkáváme jen minimum aut a z rádia se začínají linout tóny známého hitu „Aj tak sme stále frajeri“. Tento téměř dokonale načasovaný song vykouzlí posádce vozu ironický úsměv na tváři, jsme totiž právě na cestě z Jihlavy, kde náš milovaný klub dostal příděl v podobě sedmi gólů.

Pondělí samo o sobě je tím asi nejméně oblíbeným dnem, po většinou kvalitně stráveném víkendu se do pracovního procesu vstává s chutí do života málokomu, u mě to tento týden není výjimkou. Ta lepší část dne tak pro mě přichází na řadu lehce po 15. hodině, kdy dorážím k zimáku, před ním už postává necelá třicítka Motoráků, připravených k odjezdu směr Vysočina. Jako dopravní prostředek k cestě na území nedobrého piva a chátrajících střech volíme povozy vytříbených značek a pomalu začínáme ukrajovat první kilometry z dnešního tripu.

Občerstvo/vyprazďnovací pauza nám poněkud naruší plány výjezdu a už u Jindřichova Hradce tušíme, že začátek zápasu se, k upřímné dětské radosti některých osob, odehraje bez naší přítomnosti. Po cestě polemizujeme nad ostatními fanouškovskými tábory v první lize, na řadu po chvíli přijde také téma dnešního zápasu a s ním spojeným výsledkem. Osobně dnes pevně věřím ve výhru, nový impuls v podobě osoby V. Prospala a přesvědčivý výkon z prvního domácího zápasu mě uchvátily natolik, že tipuji 5 branek v síti nenáviděného soupeře a slzavé údolí na jihlavských tribunách. Kdy jindy prolomit ostudnou sérii porážek, než dnes?

Do konverzace se v jednu chvíli zažereme takovým způsobem, až se nám daří minout správnou odbočku a díky slušné zajížďce máme možnost kochání se krásami vesnic, jako jsou například „Kocourovo Lhotky“. K Horáckému zimnímu stadiónu dorážíme s desetiminutovým zpožděním, řev z tribun a následné vibrování aplikace Livesport mi dává na vědomí, že stav zápasu je již v náš neprospěch. Svá místa v sympaticky zaplněném hostujícím sektoru zabíráme v polovině první periody, nedlouho poté se domácí fanoušci mohou radovat z druhého gólu v naší síti. V námi dobře známé rohové nudli, pro tento rok opět vyhrazené hostům, se i přes pondělní termín snaží za vyrovnáním dohnat Motor přes čtyři stovky jihočechů, námi vyžádaný údaj z pokladny pak udává přesné číslo 424.

První třetina více branek nenabídne, a jestliže jsem do této chvíle nezaznamenal v útrobách zimáku výraznější změny od mé poslední návštěvy, tak pár se jich přeci jen událo venku. Tou nejviditelnější z nich je výrazné zmenšení ohraničeného prostoru pro hostující fanoušky a výměna nepitelného ježka na čepu za ucházející Radegast za neucházejících 38,-, nově točený do vratného kelímku.

Mnoho lidí je ze ztísněného prostoru slušně nasraných, já tuto skutečnost příliš neřeším a to z jednoho osobního důvodu. Už na loňské schůzi s vedením klubu jsme poukazovali na nedostatečný komfort pro hosty na našem zimáku, kdy jim už několik sezón po sobě není poskytnuto vlastní občerstvení a velikost venkovního „výběhu“ je dokonce ještě menších rozměrů, než máme k dispozici dnes my. Nemusí v tom být sice nijaká spojitost, ale pokud se my chováme doma k hostům nějakým způsobem, nemůžeme se podobnému diskomfortu na výjezdech příliš divit.

Od druhé třetiny je, za již částečně ovlajkovaným zábradlím, řízen support střídavě megafonem, střídavě výkřiky z davu. Fandění je dnes hodně lehkovážné a vlažné, chorály ustupují jednodušším pokřikům, do kterých se alespoň v několika případech daří zapojit většinu sektoru. Jihočeši trochu více ožijí za stavu 3:0, kdy Motor zatlačí svého soupeře v pásmu, a čtyři stovky hlasivek si žádají vstřelení gólu.  Ten však nepřichází a Motoráci si tak během druhé přestávky nacházejí zábavu alespoň v psychickém deptání několika osob v řadách místní security, kterými není nikdo jiný než aktivní fanoušci Třebíče.

Jestliže první dvě třetiny byly spíše z kategorie nezáživných a na tribunách jsme byli polomrtví, poslední perioda je motorácký pohřeb v přímém přenosu. Skóre ve prospěch domácích naskakuje hororovým způsobem, což je voda na mlýn domácím fanouškům. Těch dorazilo na ochozy přes 3000, včetně solidně zaplněného kotle a zaplaťpánbůh chybějícího ultras Sparta / Jihlava / Davis cup troubícího mamlase. Jihlavští nás dnes bohužel neporáží jenom na ledě, ale také v hledišti, kdy jen zřídka nabouráme domácí prostředí. Jak sympaticky na mě tito nesympatičtí lidé dnes svým fanděním působí, tak o to více jsem (a se mnou spousta dalších) nasrán při poslechu jednoho z jejich chorálů.

Vzít chorál jinému táboru pár měsíců poté, co s ním přijde, je už typická česká tribunová vlastnost a sami jsme se s tím několikrát setkali. Vzít ale chorál reprezentačních fanoušků, konkrétně projektu zastřešeným pod hlavičkou Vlajkonoši a upravit v něm pouze slova z „národních barev“ na barvy komunistického klubu, kdy sami jihlavští přitom svojí účastí reprezentaci do 21 let doposud nepodpořili, je demence hodna snad jedině jich samotných.

I díky této skutečnosti prolítnou mezi oběma tábory klasické nenávistné pozdravy, oproti jiným výjezdům na toto území je dnes ale až nezvyklý klid. Klidový stav rozhodně ale nevládne na ledě, kde se domácí brankostroj zastaví až na čísle 7, zatímco naši šůteři odchází dnes s prázdnou. Stejně jako bylo rozporuplné dění po celý zápas na ledě i v hostujícím sektoru, tak taková je i po zápasová „děkovačka“, kdy někdo řve to, druhý zase ono. Nasrání a frustrace z prohry na ledě rivala z největších bohužel převládne a tak je asi zbytečně vyčítána hráčům bojovnost v tomto zápase. Bojovnost dnes alespoň z mého laického pohledu problém nebyla, na druhou stranu obhajovat sedmigólovou prohrou rozhodně také nehodlám a hráči si můj potlesk nevyslouží.

S několika hráči je ještě prohozeno pár slov o tom, co dnes bylo špatně po zápase u autobusu a již bez většího bloudění se Motoráci ubírají zpět směr královské město.

Aj tak sme stále frajeri, jebat Duklu!

Autor: KZB