Už nějakou dobu jsem si pohrával s myšlenkou zajet se podívat na nějaké zahraniční utkání větších rozměrů co se týče historie, tradice a hlavně úrovně fanouškovských táborů. Hrozně rád mám řeckou a balkánskou fanouškovskou scénu a celkově spíš ty jižanské styly fandění, kde emoce a vášeň znamená víc než podle vodováhy vyvěšená vlajka a na milimetr přesně nakreslené choreo… 

Takže když jsem se jednoho dne nudil na internetu a objevil jsem nabídku zájezdu na derby mezi Partizanem a Zvezdou za velmi rozumné peníze, nějak dvakrát jsem se nerozmýšlel. Ačkoliv k těmto zájezdům přes CK jsem měl spoustu výhrad a také s nimi spojené i obavy, tady jsem to risknul a za necelé tři litry se odevzdal do cizích rukou… Nutno dodat a předem říct, že cestovka vše zvládla na jedničku a nebyl jeden sebemenší problém.

Po několikatýdenním čekání přichází pátek 21. září a já s kamarádem kolem deváté opouštím vlakem Budějovice a miříme nesmyslně do Prahy proto, abychom se dál dostali do Brna, odkud jede zájezdový autobus… Nesmyslně proto, že spoje mezi našim městem a Brnem jsou naprosto tragické. Cestu si krátíme lehkou degustací Heinekenů a B12, ve vlaku z Prahy do Brna i pokecem se čtveřicí mladších slečen z Teplic, které nám vypráví že musí celý den cestovat po republice vlakem a plnit různé úkoly v rámci jakési skautské soutěže. Je hezké vidět, že lidé po patnáctém roku života se dokážou v pátek večer hezky bavit i jinak, než chlastáním a kurvením se na místním disco…

První etapa vlakem utekla nadmíru hezky. Ne tak hezky už vypadalá okolí brněneského nádraží, kde je koncentrace feťáků a dalších zbytečňáků podobná té důchodců při čtvrtečním ránu v Kauflandu. Zájezdový autobus odjíždí ve čtyři ráno, já usínám a budím se při projíždění Budapeští, zrovna v místě, kde stojí stadion místního Ferenvarose. Z venku to vypadá celkem fajn… Po lehčím zdržení na hranicích mezi Maďarskem a Srbskem (Srbsko není v EU) se v sobotu kolem třetí dostáváme na hotel. Po více jak půldenní cestě ze sebe na hotelu rychle zpět udělám člověka a mířím se s kamarádem podívat do centra Bělehradu. Stadiony obou místních gigantů stojí v přímé úsečce Hotel – Centrum, takže jejich návštěvu den před zápasem určitě nemůžeme vynechat. Blíže k hotelu ležel stadion Rajka Mitiče, na kterém před 42 lety ČSSR vyhrálo Mistrovství Evropy. Ten z venku vůbec nevypadá tak, jako že by měl pojmout přes 55 tisíc diváků. Oprýskané zdi stadionu zdobí spousta malůvek Delije. Přestože se krom utkání místních juniorů na jednom z vedlejších trávníků nic neděje, vstupy do chodeb stadionu jsou normálně otevřeny. V nich sídlí oficiální fanshop, ale i ten Delije. Oba dva jsou bohužel zavřeny a tak si jdeme dát alespoň pivo do místní restaurace na stadionu, ze které ústí dveře přímo do VIP tribuny Marakany. Odsud je vidět že stadion je hodně zapuštěný do země a pohledem z tribuny už vůbec male nepůsobí. Ačkoliv na něm tribuny nejsou vůbec vysoké, díky nízké strmosti se na ně v určitých místech vejde i více jak šest desítek řad. Škoda jen té tartanové dráhy. Tu má ale i spoustu jiných stadionů v Srbsku (ostatně jako Partizan), takže se není ani čemu divit.

Pivo dopijeme, barmanovi který téměř neovládá angličtinu (problém tak u každého druhého člověka v Srbsku) zaplatíme a ze stadionu se dáme zhruba 500 metrů dolů, doprava, zhruba stejnou porci metrů směrem do kopce a najednou stojíme přímo před stánkem Partizanu. Ten zkoukneme jen letmo a prohlédneme si malůvky na zdech kolem, které nemají pouze a jen fotbalovou tématiku protože Partizan je i basketbal a pro lidi jím žijící tak nějak všechno. Pak už jdeme konečně do historické části města. Do ní nejdeme přímo hlavní cestou, kolikrát vidíme ulice a baráky, které vypadají, že v nich 20 let nikdo nebydlí, přesto jsou osídlené. Ačkoliv se situace rapidně lepší, stále je vidět, že Bělehrad si za posledních několik desítek let prošel velkým počtem strastí. Čím více se ale blížíme náměstí, tento pocit se pomalu utlačuje. Spoustu mladých lidí se na ulici baví, na některých vidíme oblečení od značky Stone Island a moderní budovy se střídají s těmi opravenými historickými. Velmi hezké je okolí náměstí a chrám svatého Sávy. Velkým rozdílem například od Prahy je i ten fakt, že v hlavním městě Srbska téměř nenarazíte na žádné žebráky a otravy, co by prudili, smrděli a chtěli peníze. Pro první den stačilo, za směšnou cenu se taxíkem jízdou připomínající něco mezi filmem Taxi a Olgou Hepnarovou přesuneme na hotel a jdeme pomalu spát, abychom se na nadcházející zápasový den dobře připravili…

Druhý den ráno po snídani hned vyrážíme tágem do města zhruba za cenu přesunu mezi Maximem a Paradoxem a pomalu razíme na pevnost Kalengdam, odkud je solidní výhled na město a soutok řeky Sávy a Dunaje. Na pevnosti je ještě výstava vojenské techniky, ale tomu nijak neholdujeme, proto už dáme pouze oběd v centru a zhruba tři hodiny před utkáním se přesouváme do blízkosti obou stadionů. Jelikož se zdržujeme spíš u stadionu Zvezdy, dojdu se ještě jednou podívat dovnitř a potěší mě, že fanshop Delije je otevřen… V prodejně fanoušků, kterou může závidět zhruba tak 90 % ligových oficial shopů koupím nějaké samolepky a definitivně se přibližujeme na stadion Partizanu. Cestu lemují stovky policajtů. Po celém Bělehradě jich muselo být v řádu tisíců, avšak spíš jen postávají a sledují, žádnou demonstraci síly jsem neviděl.

Když jsme rozhodnuti jít do ochozů stadionu, přichází ten problém, že vlastně ani nevíme kam jít. Na  lístku je sektor a vchod psaný Cyrilicí, kterou samozřejmě neovládáme. Obcházíme tak celý stadion a tak nějak se furt podivně motáme kolem stadionu. Toho už si všímá i jeden z policajtů, zastavuje nás a ptá se cože vlastně chceme a čí jsme navijači… Když pochopí, že nefandíme vůbec nikomu a chceme se dostat jen na svá místa, tak nám ukazuje směr a posílá nás úplně do prdele. Perfektně úplně na druhou stranu nás navede i jeden ze sekuriťáků. Nakonec se ke svému vchodu dostaneme. U nich probíhají celkem pečlivé prohlídky. Vybírají se například i zapalovače a z peněženek se musí vysypat všechny drobné. Na tohle všechno jsme naštěstí připraveni a tak přicházíme jen o pár místních dinárů, kterých se nebylo jak zbavit…

Při procházení chodeb si všímám toho stejného, jako na stadionu CZ. Co tady člověku nespadne na hlavu, to se neopravuje a na co nebyla potřeba, na to se od postavení vůbec nehráblo. Celkem tristní je i zázemí, kde téměř úplně chybí toalety. Není se čemu divit, že jdoucí člověk přede mnou v půlce chodby zničehonic vytáhne svého fógla a začne chcát na zem. Co se týče občerstvení, musíte si vystačit s nealko Heinkenem, colou a Fantou. Cokoliv podobného naší klobáse, pikadoru a nebo třeba bramboráku nehledejte. Na stadionu se zkrátka nenajíte. Přesto to pro mě není nějaký problém, kvůli kterému bych zážitek ze zápasu nějak snižoval. Nepřijel jsem sežrat celej bufet i s prodavačkou, ale zažít atmosféru jednoho z nejemotivnějších derby v Evropě.

Na svá místa upřostřed protiléhlé tribuny přicházíme něco přes hodinu před zápasem. V obou nejhlučnějších sektorech už se schází první desítky fanoušků a nenechávají nic náhodě. Při prohlídce trávníku hostujícími hráči se každému, komu se povedlo něco pronést a je v blízkosti tunelu vedoucího z kabin na hřiště, ihned naskýtá možnost trefit rivala čímkoliv do hlavy. Několik přesných tref do hráčů CZ tak proběhlo už víc jak hodinu před zápasem. Čekání do začátku utkání nám zkracuje pozorování zaplňování stadionu a také poslech předzápasových písniček. Celou hodinu v kuse hrajou jen songy s tématikou černobílého klubu. Při některých ještě poloprázdný stadion povstává a jejich nejvýraznější části zpívá. Deset minut před utkáním už je hostující sektor zcela zaplněn, ten domácí po odtržení Alcatrazu je plný tak ze 60 %. Ještě než se hráči v červených dresech podruhé stahují do kabin, letí do jejich těsné blízkosti ze setoru domácích světlice.

Pár minut před zápasem za zvuků klubové hymny přichází hráči na hřiště, Celý stadion povstává a jako jeden muž poctivě zpívá. Zhruba 5, 6 tisíc Delije se hymnu snaží svým supportem přehlušit, ale tenhle pokus nemá moc šancí na úspěch. Řev by byl zajisté mnohem mrazivější, kdyby stadion neměl tartanovou dráhu, tribuny byly přímo u trávníku a měly střešní konstrukce… I když to vypadá, že stadion jen haním a nelíbí se mi, není to tak. Na balkáně tyto stadiony jsou téměř všude a z tohohle je cítit historie velkých fotbalových bitev na každém kousku. Ani si nechci představovat, jak by Veciti derbi ztatilo své kouzlo, kdyby oba dva kluby postavily nové čtvercové arény… Domácí Grobari vytahují choreo s velkým portrétem zesnulého fanouška, kterému život pár dní před utkáním ukončili právě příznivci Crvene Zvezdy. Poprvé se pískne do píšťalky, na hřišti začíná boj, na tribunách ten hlasivkový taky. Sluší se dodat, že celý stadion po odzpívání hymny stojí dál a sedačky jsou na betonu jen proto, aby si na nich čas od času někdo vybil svoji frustraci…

Oba dva sektory jsou hlučné, příkladně používají ruce k supportu, jednou za pár minut v sektoru zažehne nějaký oheň, na tartan nebo směrem k policajtům a pořadatelům letí dělobuch. První větší pyroshow si tak připisuje odtržený Alcatraz, který momentálně působí na pravé straně protilehlé tribuny, takže kvalitu pořádně mohu posoudit až z fotky po utkání… V prvních desítkách minut jsou Delije dobře slyšet, k domácímu kotli se často přidává celý stadion, hlavně naše protilehlá je velmi aktivní, ale furt to nemá takový ten správný 110% mrd, který jsem očekával. Říkám tak kamarádovi, že by to chtělo góla a ten v zápětí do dvou minut přichází. Partizan jde do vedení, začíná ohlušující řev několika dalších chorálů a pokřiků. Grobari na Jugu odpalují první větší nálož pyrotechniky a na naší, ve velkých uvozovkách, „gaučové tribuně“ taktéž hoří jeden vulkán a asi pět řad pode mnou třískne dělobuch. Zbývajících 15 minut pokračuje za obrovského fanatismu domácích, který bohužel ukončuje poločasová pauza. Během té 90 % lidí na stadionu nikam neodchází, stejně si v bufetu pořádně není co koupit. Druhý poločas začíná, v sektoru Alcatrazu je menší rozmíška a padá několik ran. Delije se po spoustě ojedinělých odpalech pyra konečně podaří zažehnout větší množství naráz. Hodně přemýšlím jak by to vypadalo, kdyby si oba tábory nechali veškerou svojí pyrotechniku na jeden moment. Na hřišti je Partizan stále lepší, je vidět že se chce proti suverénovi ligy chce vytáhnout, chybí mu kousek ke zvýšení vedení na 2:0. Po pár neproměněných šancích naopak Zvezda srovnává na 1:1 a smírně utkání už skončí. Po utkání jdou hráči pod své sektory, děkovačky jsou ale jen takové střídmé, plichta v derby víceméně nic neřeší.

Ze stadionu ven se dostáváme chodbami, které jsou po utkání už úplně celé pochcané a nechutně smrdí… Cestou na hotel ještě vidíme domácí mladíky kteří přeskakují plot nedaleko stadionu a jdou vstříc sportovním radovánkám do parku směrem k hostům…

Po utkání už odjíždíme zpět domů. Mohli jsme vidět průměrný fotbal srovnatelný s úrovní zhruba třetího a čtvrtého mančaftu naší nejvyšší soutěže. Narozdíl od toho českého průměrného byl odehraný za bouřlivé atmosféry, kdy od první do poslední minuty hořela pyrotechnika veškerého druhu a kolikrát se stalo, že jsme nestačili otáčet hlavou do všech koutů tribun, kde se v tu chvíli zrovna něco dělo…

Během cesty zpátky jsme po tom všem už hodně unavení  a většinu cesty prospíme. Ta se nakonec neustále zdržuje a prodlužuje, o což se zasluhují i České dráhy. Do Budějovic dorážíme až po osmnácti hodinách cesty s pocitem, že jsme konečně naživo viděli zápas s parametry světové atmosféry. A jen tak mimochodem. Celou dobu pode mnou na fotbale stála maminka s malým chlapečkem a holčičkou, kteří se nebáli ani pyrotechniky, ani zapalování sebraných suvenýrů, ani rozmíšek mezi fanoušky na obou stranách. Ba naopak ještě poctivě s kotlem fandili, tleskali a příště určitě půjdou rádi zas. Jaký hezký rozdíl oproti naší mentalitě brečení na fóru o strachu vzít děti na fotbal či hokej a o prázdných frázích „Sportovní klání pro rodiny s dětmi“…

 Autor: TomasBudweis