Do hanáckého Prostějova jsme plánovali vypravit bus,což jsme avizovali dlouho dopředu, avšak, zájem o tento výjezd není valný, i přes hodící se sobotní termín. Po určité době se začíná ořezávat počet výjezdníků na venkovních zápasech a ti, kdo jezdí pravidelně, mi určitě dají za pravdu, když řeknu, že se na výjezdech potkáváme vždy s téměř stejnými lidmi. Pamatuji okolo dvouset Motoráků v Prostějově, tentokrát asi nehrozí ani ta stovka…

V poledne sedáme do busu, dlouhá ceste rychle ubíhá a jak se blížíme k cíli, počasí se pomalu zhrošuje a okolo půl 6 dorážíme k zimáku. Velký rozdíl oproti poslední návštěvě vidíme v míře opatření vůči fanouškům, šacováni jsme spíše namátkově, sekuriťáků je pět a půl, cesty jak na přilehlou, tak na protilehlou tribunu, kde se nachází domácí kotel, jsou průchozí a tak, protože si v podstatě může chodit kdo chce kam chce, musíme být hodně, hodně ostražití.

Se začátkem zápasu začíná také naše fandění, ovšem takřka ihned se protrhává buben, a tak se nějakou dobu fandí bez něj a do chorálů se jen tleská. Mezitím chytré hlavy vysypávají popelnici, obracejí ji dnem vzhůru, lepí k zábradlí a za pár minut je náhradní buben na světě. Třeba říct, že zvuk nebyl vůbec špatný, sice slabý, ale dobrý. Kdyby se někdo dostal do podobné situace, vřele doporučujeme.

Mezitím už bohužel tečeme 2:0, ale fandíme dál, i když pochybuji, že jsme slyšet. Neradi se vymlouváme na akustiku stadionu, která je sice opravdu příšerná, ale dává stejné podmínky jak hostům, tak domácí, kteří se s ní perou o poznání lépe. Domácí se během první třetiny prezentují choreem, jehož centrálním motivem je plachta s uličníkem Bartem Simpsnem a okolo se mává bílými igelitovými vlaječkami. Choreo pěkné, avšak určitě ne z těch „top“, kterými se Prostějovští prezentovali.

O přestávce klasicky okusíme místí klobásu : Sama o sobě žádná sláva, taková nějaká mdlá, navíc připálená, hořčice, křen(spíš taková ta kaše), dva chleby. 4/10. Mimochodem, kdo by chtěl na záchodech u sektoru hostí vykonat řádnou potřebu, nechť si do ruksaku přibalí nejen svůj hajzlpapír, ale také vlastní dveře do kabinky.

Ve druhé třetině padá po jednom gólu na obou stranách, nachvíli ožívá náš sektor, ale vzápětí to zase začíná být tak trochu bída. Při některých chorálech je to slušné, ale většinou stále hodně slabé. Naopak domácí se dostávají víc a víc na koně. Jejich kotel se nachází na tribuně naproti, je součástí sektoru na stání, který se táhne přes celou tribunu. Do fandění se stabilně zapojuje hlouček uprostřed tribuny, dirigován je spíkrem ze stupínku.

Zvláště odpovídačky jsou hlasité, domácí kotel k nim vyzývá protilehlou tribunu a v jednom případě dokonce naopak. Náš repertoár je dnes málo rozmanitý a často si žádáme bojovnost, či nějaké ty góly. Mezitím jeden z nás napočítal 73 jihočechů v sektoru, počet na sobotu až ostudný. Stojíme dnes za vlajkami jednotlivých skupin a máme jednu ze dvou velkých mávaček. Optickou prezentaci jsme vzhledem k negativním prognózám ohledně počtu výjezdníků nepřipravili.

Do konce zápasu tlačíme silou vůle puk do brány domácích, ale góly nepadají. Když skáčeme zády k ledu, všímáme si místního spajdrmena, který sleduje hokej dírou mezi stěnou stadionu a střechou. Ten už pak mohli vidět jen to, jak končí utkání a my tleskáme našim hráčům, mezitím co probíhá také děkovačka domácích, kterou osvítí několik rací.

Štosujeme do autobusu vybitý megafon, děravý buben, špinavé vlajky a nakonec také fanoušky. Sekuritka propouští mladého motoráka, kterého omylem zamkla v útrobách stadionu a valíme směrem domů. Ovšem pouze za bránu u hlavní silnice, odsud nás orgán táhne bůhví kudy ven z Prostějova. Cestu zpátky si krátíme tak hloupým způsobem, že by si z toho jeden zacvrnkal na čelo a zde bych také ukončil celé vyprávění.

Foto:lhkjestrabi.cz, motoraci.cz